Z hlediska využití prozodických jevů v doméně slova se primárně odlišují dva základní typy jaz.: jazyky uplatňující kategorii přízvuku, také tzv. ↗intonační, a jaz. uplatňující systém tónů pro rozlišení znakových jednotek na úrovni slova, tzv. ↗jazyky tónové. Č. patří k prvnímu typu. Východiskem popisu v intonačních (netónových) jaz. bývají pojmy ↗slovní přízvuk (prominence) a ↗mluvní takt (jednotka).

1 Slovní přízvuk obecně

Pojem slovního přízvuku patří k tradičním pojmům popisu zvukové stavby. Podobně jako ↗slabika, také zvuková charakteristika spojovaná s představou „přízvuku“ je v konkrétním jaz. intuitivně „pociťována“. Explikace pojmu však v mnohém selhává, zejména je obtížné konkretizovat s potřebnou přesností popis zvukových kvalit, na nichž dojem „přízvučnosti“ závisí. Zpočátku byl pojem přízvuku chápán přímočaře jako prominence určité slabiky slova způsobená jejím zesílením. Odtud vznikla pojmenování „dynamický přízvuk“ a „jaz. s dynamickým přízvukem“. Důkladnější instrumentální analýza však ukázala jednak složitost problematiky, jednak značné rozdíly mezi jaz. Dojem prominence bývá závislý na celém komplexu zvukových vlastností (výška, síla, trvání, ev. kvalita samohlásky), přičemž důležitý je více kontrast mezi slabikami než absolutní hodnota jednotlivých kvalit. Jednotlivé složky komplexu se přitom mohou v průběhu řeči uplatňovat proměnlivě. Je nutno počítat i s tím, že představa slovního přízvuku nemusí být v jaz. podložena reálnou prominencí konkrétní slabiky.

1.1 „Přízvuk“ a „akcent“

Nesnáze s nalezením stabilní zvukové charakteristiky pro slovní přízvuk vedou k tomu, že některé koncepce rozlišují dva pojmy, nejčastěji pod termíny přízvuk a akcent. Termínem přízvuk (stress) se v tom případě míní potenciální vlastnost určité slabiky ve slově, že na ní může být realizována prominence, tj. strukturní vlastnost, jíž v reálné výpovědi může n. nemusí být využito. V jaz., kde postavení samohlásky ve slově má důsledky pro její kvalitu, je tato skutečnost obvykle součástí popisu přízvuku (nikoli akcentu). Termínem akcent se pak míní reálná zvuková prominence, objektivně zjistitelná v konkrétní výpovědi; často je charakterizována prostřednictvím ↗melodie, např. jako prominence vytvořená změnou výšky tónu (✍Bolinger, 1958). Koncepce založené na komplexní intonační analýze výpovědi používají pojmu přízvuku (stress) ‒ pokud s ním pracují ‒ rovněž ve výše uvedeném významu strukturní vlastnosti slabiky ve slově. Pojem akcent (pitch‑accent) se v nich pak často objevuje jako označení základního prvku intonační struktury n. některého jeho typu.

Tento přístup uplatňuje také tzv. ↗autosegmentálně-metrická koncepce intonačního popisu (často označovaná zkratkou AM), která měla kromě jiného vliv na podobu prozodické transkripce ↗ToBI. Rozlišení dvou pojmů pro fenomén prominence v prozodickém popisu používá více koncepcí. Různí se však terminologie, případně jsou podobné termíny užity v inverzním významu. Pro podrobnější výklad viz zejména ✍Ladd (1996.

1.2 Slovní přízvuk pevný a volný

Postavení přízvuku (ve smyslu strukturního pojmu) ve slově se v různých jaz. liší. V jaz. s tzv. pevným (stálým) přízvukem má přízvučná slabika konstantní vztah k některé stavební vlastnosti slova, nejčastěji k mezislovní hranici (např. v č. je přízvuk vázán k první slabice slova, ve fr. k slabice poslední, v p. je určující předposlední slabika). Pevné umístění přízvuku znamená, že z hlediska rozlišení znakových jednotek je přízvuk vlastností odvozenou, nemůže rozlišit podobu jedné znakové jednotky od druhé. Může však signalizovat hranici mezi těmito jednotkami v jejich lineárním řetězu, je‑li zvukově dostatečně výrazný. V tom případě se mluví o delimitativní funkci přízvuku vzhledem ke slovu. V jaz. s tzv. volným (pohyblivým) přízvukem je přízvučná slabika umisťována ve slovech různě, její místo patří k vlastnostem daného slova. V těchto jaz. může být umístění přízvučné slabiky využito k rozlišení slovního významu (srov. v r. mu'ka ‘mouka’, 'muka ‘muka’; v angl. in'stinct ‘podnícený’, 'instinct ‘instinkt’; per'mit ‘dopustit’, 'permit ‘propustka’). Klasifikace přízvuku jako pevného n. volného nemusí být v jaz. jednoznačná, stejně jako podíl přízvuku na rozlišení významu znakových jednotek. Např. v něm. je přízvuk v zásadě pevný, protože je vázán k první slabice slovního základu. Existují však typy tvoření slov, v nichž je umístění významově funkční (např. 'übersetzen ‘přepravit, přeskočit’, über'setzen ‘přeložit’; 'steinreich ‘kamenitý’, stein'reich ‘velmi bohatý’ atd.).

2 Mluvní (přízvukový) takt obecně (jako jednotka mluvního rytmu)

Ve vztahu k slovnímu přízvuku bývá v popisu souvislé řeči formulována lineární jednotka, v č. terminologii tzv. ↗mluvní takt (také přízvukový takt, „fonetické slovo“, stress unit, foot atd.). Pro vyčlenění jednotky tohoto řádu zřejmě existuje intuitivní motivace, která má základ v řeči a je patrně shodná s motivací, která vedla k zavedení základní jednotky klasické metriky, tzv. metrické stopy. Rozdíly zvukových charakteristik vázaných k doméně slova v různých jaz. vedou k rozdílům v pojetí taktu, jednotka tohoto řádu však většinou bývá zavedena (viz výsledek typologického srovnávání v ✍Jun(ové), 2005). Takt je považován za základní jednotku mluvního rytmu. Předpokladem rytmičnosti obecně je střídání prominentních a neprominentních prvků, tzv. těžkých a lehkých dob. Jako rytmická jednotka je v tom případě takt charakterizován kontrastem mezi přízvučnou slabikou a sousedními slabikami nepřízvučnými. Takt je standardně vymezován jako skupina slabik, v níž je pouze jedna slabika nesoucí slovní přízvuk. Při vymezení taktu jako jednotky pro popis řeči záleží na tom, jak si představujeme vztah taktu a slova. Takt může být vymezen pouze na základě rozložení přízvučných slabik n. může být brána v úvahu také přítomnost mezislovní hranice.

Následující schéma simuluje 3 varianty členění řetězu slabik na takty a slova

Ve variantách (a) a (b) je začátek taktu z definice určen výskytem přízvučné slabiky. Ve variantě (a) je přízvučná slabika zároveň první slabikou slova, jednotky takt a slovo se často shodují. Ve variantě (b) se přízvučná slabika objevuje na různých pozicích slova, hranice taktu někde slovo rozděluje. Ve variantě (c) vymezení taktu respektuje vedle požadavku jediného přízvuku také přítomnost mezislovní hranice, slovo není rozdělováno hranicí taktu. V tom se varianta (c) podobá variantě (a), postrádá však pravidelnost ve vztahu přízvučné slabiky a hranice slova. Výběr konkrétního řešení záleží do značné míry na vlastnostech daného jaz. Základní protiklad představují varianty (a)‒(b). Stav podobný variantě (a) nacházíme v jaz. s pevným přízvukem, je‑li umístěn na první n. poslední slabice slova (jako je tomu např. v č.). Takt je v tom případě podložen vedle přítomnosti přízvučného vrcholu také pravidelným vztahem své hranice k hranici slova (tj. vztahem k jednotce podložené významem). Lze soudit, že jako jednotka bude mít v důsledku toho dobrou oporu v povědomí běžného uživatele jaz. Ve variantě (b) je takt primárně opřen o představu rytmického střídání těžkých a lehkých dob, mapuje především vzdálenost mezi sousedícími přízvukovými vrcholy. Jako reálná charakteristika v povědomí uživatele jaz. se prosazuje za předpokladu, že slovní přízvuk má dostatečně výraznou zvukovou manifestaci. To bývá v jaz. s volným přízvukem. Jednotka zobrazená ve variantě (b) představuje ve vztahu ke slovu teoretický konstrukt.

V popisu jaz. se proto někdy ještě odlišuje stopa jako jednotka rytmu (v pojetí (b)) a jednotka na pozadí slova (v pojetí (c)). Popis se také může vyhnout formulaci jednotky jako takové a opřít se pouze o sled prominencí (viz i popis v rámci koncepce AM).

V tradičním popisu rytmu, zejména rytmu verše n. rytmované prózy, podle umístění přízvučné slabiky (⊥) se tradičně rozlišují stopy sestupné (s přízvukem na začátku: ⊥∪, ⊥∪∪ atd.), vzestupné (s přízvukem na konci: ∪⊥, ∪∪⊥ atd.) a obstupné (s přízvukem uvnitř taktu: ∪⊥∪, ∪∪⊥∪ atd.). Podobně lze v případě potřeby charakterizovat takty.

3 Metrická teorie v popisu přízvuku

V rámci ↗autosegmentální fonologie byla vypracována tzv. ↗autosegmentálně-metrická teorie fenoménu přízvučnosti (AM), jejímž základem je zobrazování relativní váhy slabik ve vícevrstevné struktuře textu.

Rozšířen je zejména postup zobrazování pomocí tzv. metrické mřížky (metrical grid). Východiskem je řetěz slabik. Aplikace metrické mřížky na jaz. materiál se řídí několika zásadami pro střídání těžkých (s ‒ strong) a lehkých (w ‒ weak) dob rytmického schématu. Především: a) mezi dvěma těžkými dobami musí stát nejméně jedna doba lehká; b) více než dvě lehké doby nesmějí stát vedle sebe; c) těžká doba na slabice ve vyšší rovině může stát pouze na těžké slabice roviny nižší.

Uvedeme známý příklad z výkladu ✍Selkirk(ové) (1984:44), mřížku pro větu 'Abernàthy gestìcul'ated.

(x ‒ těžká doba; ' ‒ hlavní přízvuk; ` ‒ vedlejší přízvuk; vrstva 1 z definice obsazuje každou slabiku textu; vrstva 2 registruje x na přízvučných slabikách včetně vedlejšího přízvuku; vrstva 3 je zde rovinou, na níž je zachycen hlavní slovní přízvuk (stress); vrstva 4 respektuje větný přízvuk.) Pro podrobnější výklad viz např. ✍Selkirk(ová) (1984); ✍Kager (1995).

4 Typy elementárního rytmu řeči

Prozodický popis dlouhodobě sleduje rozdíly v rytmizační tendenci řeči, které intuitivně pociťujeme mezi jaz., a hledá vhodný způsob jejich vymezení. Pojem rytmu je vždy spojen s představou relativní pravidelnosti v opakování určité kvality či charakteristiky. Častým východiskem výzkumu je předpoklad, že řečový rytmus má izochronní základ, a v jednotlivých jaz. jsou sledovány zejména temporální vlastnosti řetězu slabik z tohoto hlediska. Výsledkem je rozlišování jaz. na typy stress‑timed, syllable‑timed a mora‑timed. Jaz. typu stress‑timed, taktově (či přízvukově) izochronní, vykazují tendenci k izochronii vyrovnáváním časového intervalu mezi přízvučnými slabikami (např. angl., něm.); v jaz. typu syllable‑timed (slabičně izochronní) se hledá tendence k izochronii na bázi podobného trvání slabik (např. fr. či šp.); jaz. typu mora‑timed, morově izochronní, vytvářejí izochronii na pozadí slabičné délky poměřované jednotkou, kterou je mora (např. japonština). Jádro problematiky představuje dichotomie stress‑timed vs. syllable‑timed (již ✍Pike, 1945; ✍Pike, 1948; ✍Abercrombie, 1967). Morové jazyky začaly být připojovány jako třetí typ až v posledním dvacetiletí; k tomu např. ✍Fox (2000).

Centrem diskusí od 80. let 20. století se stal především způsob, jímž by bylo možno intuitivně pociťované rozdíly mezi jaz. objektivně prokázat analýzou akustických dat. Četné byly především pokusy sledovat temporální proporce sonorních (vokalických) a nesonorních (konsonantických) částí v řečovém kontinuu. Byla sledována variabilita v trvání slabik (např. ✍Roach, 1982), později se východiskem stala měření vokalických a konsonantických intervalů v řečovém signálu a byly formulovány různé statistické proměnné pro vyjádření rozdílů mezi jaz. na tomto základě (zejm. ✍Ramus ad., 2003; ✍Low ad., 2000; v přehledu např. ✍Gibbon, 2006).

Výsledky získané tímto způsobem však korespondují s očekávanými rozdíly jen částečně. Měření provedená na materiálu většího počtu jaz. ukazují především jejich odlišnosti. Na místo dichotomie se nabízí škála typů, případně více klasifikací z různých hledisek; přehledně k problematice ✍Fletcher (2010). Zároveň se potvrzuje, že fenomén řečového rytmu nelze omezit na prosté akustické poměřování temporálních charakteristik v řetězu řečových prvků. Proto se výzkum programově vrací zpět ke globálnějšímu pohledu, znovu klade důraz na percepční aspekt a spolu s tím sleduje komunikační účinek rytmických struktur při produkci i percepci řeči (viz ✍Kohler, 2009). K jaz., jejichž zařazení k některému ze základních typů vyvolává diskusi, patří i č. (viz dále).

5 Slovní přízvuk a mluvní takt v češtině

5.1 Zvukový základ vztahu přízvuk‒takt v češtině

↗Slovní přízvuk bývá charakterizován jako zvuková prominence určité slabiky vzhledem k slabikám sousedním, tedy jako zvukový kontrast. V některých jaz. je tato prominence zřetelná. Takt jako jednotka je pak vymezován jako sled slabik mezi přízvuky. V č. takový postup není úspěšný. Slovní přízvuk v č. je charakterizován jako pevný, iniciální. V běžném projevu však často nemá podobu reálné zvukové prominence na slabice, nelze nalézt pravidelnou relaci tzv. přízvučné slabiky (první slabiky slova) k některé akustické kvalitě (výšce, síle, případně trvání) n. komplexu kvalit, ať už samostatně n. v kontrastu k slabikám sousedním.

Slovní přízvuk je v č. především pojmem popisu struktury (lze aplikovat pojem stress ve smyslu ✍Bolingera, 1958; podrobněji ✍Ladd, 1996). Nelze např. počítat s tím, že by byl v proudu řeči reálným signálem mezislovní hranice. Tzv. delimitativní funkce, která bývá slovnímu přízvuku v č. přičítána, zůstává v rovině teoretického popisu, nebývá podložena zvukovými charakteristikami reálného textu. Říkáme‑li, že přízvuk stojí na první slabice, míníme tím, že lineární jednotka, kterou představuje zvukové slovo, může být potenciálně signalizována na svém začátku. Představa prominentnosti první slabiky taktu často spočívá pouze v tom, že je začátkem (jinak identifikované) jednotky. Delimitativní funkcí přízvuku se míní předpoklad, že přítomnost přízvuku umožňuje poznat v proudu řeči začátek slova, odlišit např. slovo tabulka od spojení ta bulka, spojení zeleno‑modrý (tj. zelený a modrý) od slova zelenomodrý atd. Tato možnost je však pouze potenciální, v realitě řeči nemusí být uplatněna. Na rozdíl od toho výzkum ukazuje, že segmentaci textu na takty (zvuková slova) je v č. možno opřít o zvukovou charakteristiku taktu jako lineárního celku. Prokazatelným prostředkem je kontura melodie. Některé varianty melodického průběhu uvnitř zvukového slova podporují ve vědomí posluchače celistvost této jednotky, jiné signalizují mezitaktový ↗předěl. Částečně se může uplatnit změna tempa n. úroveň dynamiky.

Ve stavbě prozodické struktury nad slabikou je proto vhodným východiskem popisu ↗mluvní takt jako lineární úsek řeči. Podstatný význam má přitom vztah taktu a slova jako koordinace dvou lineárních jednotek, zvukové a jazykové. Základem členění řeči je mluvní takt, jednotka s oporou zvuku. Hranice mluvního taktu je vždy hranicí slova, hranice slova nemusí být hranicí taktu, takt může vázat více slov. Na druhé straně častá shoda taktu a slova, jednotky s oporou významu, patrně přispívá k tomu, že zvuková jednotka má v č. relativně silnou oporu v povědomí běžného uživatele jaz. Také lze předpokládat, že zvuková realizace jednoslovných taktů ovlivňuje hodnocení víceslovného taktu jako celku.

5.2 Zvukové kvality v modulaci souvislé řeči na úrovni taktu

Zvukové kvality, které se v č. patrně nejvíce podílejí na ↗modulaci souvislé řeči na strukturní úrovni zvukového slova:

a) Prostředky prominence slabiky, je‑li přízvuk reálně signalizován: percepčně výrazná změna výšky proti sousedním slabikám, zvýšení n. snížení; zesílení, často spolu se změnou výšky. Pro č. je charakteristické, že se jako prostředek slovního přízvuku neuplatňuje prodloužení vokálu první slabiky ani změna vokalické kvality.

b) Prostředky pro soudržnost taktu jako jednotky: příznakem zvukového slova (taktu) jako lineárního celku bývá kontura melodie; prostředkem taktové segmentace bývá též změna slabičného tempa na hranici mezi takty. Změny dynamiky se projevují spíš při expresivním zdůrazňování slov.

Viz též ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗modulace souvislé řeči, ↗prozodické prostředky, ↗prozodická hierarchie, ↗intonace v popisu prozodie, ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu, ↗slabika, ↗slovní přízvuk – zvukové charakteristiky v češtině, ↗mluvní takt, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗promluvový úsek, ↗větný přízvuk, ↗větná intonace, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny.